Cannabis extract

Následující řádky mají pouze informativní charakter a jsou především určeny nemocným, kteří by si mohli chtít připravit účinné konopné léčivo s nejvyšším možným obsahem léčivých kanabinoidů. Při výrobě je naprosto nezbytné dodržovat bezpečnostní zásady práce, jež vyplývají z instrukcí pro manipulaci s potenciálně nebezpečnými látkami – v tomto konkrétním případě se jedná především o rozpouštědlo. Cílem je zajistit maximální bezpečnost všech zúčastněných.

Materiál na výrobu

Základní surovinou jsou řádně usušené květy samičích rostlin, v jejichž pryskyřici se ukrývá největší množství léčivých látek. Za ideální jsou v současnosti považovány odrůdy s poměrem dvou hlavních kanabinoidů THC a CBD 1 : 1, ačkoli běžnější jsou stále odrůdy s vyšším obsahem psychoaktivního THC na úkor právě CBD (tento trend se ovšem postupně obrací). Kromě nich výsledný produkt obsahuje i menší množství dalších kanabinoidů a chlorofylu.

S řádně usušeným materiálem se přemístíme do dobře větrané místnosti nebo ideálně na dvorek či zahradu a vložíme ho do dostatečně velké nádoby tak, aby po upěchování byla zhruba do poloviny až dvou třetin plná. Jelikož od této chvíle budeme pracovat s vysoce hořlavou kapalinou, je naprosto zásadní dodržovat bezpečnostní opatření z etikety – tedy především žádný oheň, odstraňte z blízkosti všechny potenciálně žhavé či jiskřící předměty (pozor na prodlužovačky), nekuřte a ničím neškrtejte – i jedna jiskra může způsobit velké potíže!

Konopí se následně zalije ředidlem (dnes se doporučuje především lékařský benzín nebo 99procentní izopropylalkohol), dokud nebude zcela ponořené. Na jeden „průplach“ půl kilogramu sušeného konopí je obvykle potřeba čtyři až pět litrů rozpouštědla.

Macerace a odpařování

Nyní se vezme například dřevěný hranol a konopí se silou po dobu dvou až tří minut rozmělňuje, čímž se urychlí proces extrakce pryskyřice, o kterou jde především. Jako další krok je nutné roztok důkladně přefiltrovat (třeba pomocí kávových filtrů), přičemž použitý rostlinný materiál lze znovu zalít rozpouštědlem a poté nechat klidně několik hodin louhovat – vyloučí se do něj zbylá pryskyřice a chlorofyl, takže z něj po odpaření bude skvělý prostředek na výrobu mastí.

Zpět ale k prvnímu „průplachu“, kdy se extrahovala většina pryskyřice: přefiltrované ředidlo se nyní přelije do připraveného rýžovaru (běžně k dostání za ceny začínající na 500 Kč), který se umístí k oknu, zapne se ho a nechá odpařovat. Teplota by neměla překročit 120 °C, proto je rýžovar ideální – při teplotě nad 100 °C se automaticky vypíná. Naprosto zásadní je umístit k rýžovaru dostatečně silný ventilátor, který bude výpary foukat ven z okna – ty jinak začnou rýžovar v několikacentimetrové vrstvě obtékat a klesat k zemi, a pokud ihned nejsou odfouknuty ventilátorem, mohou zkondenzovat na povrchu rýžovaru a zatéct k topnému tělesu. Následně může dojít k poměrně silnému výbuchu a požáru. Ventilátor by proto měl vždy být umístěn u rýžovaru i v případě, že se pracuje venku (stačí ho dát na nižší obrátky zhruba metr od rýžovaru – mírné ovívání okraje je k odnášení výparů dostatečné).

U dvoulitrového rýžovaru trvá odpaření jedné „várky“ zhruba dvacet minut – až bude na dně, opět se naplní ředidlem a tento proces se opakuje, dokud se neodpaří veškeré ředidlo. Když bude na dně zhruba poslední půlcentimetr, nakape se pět až deset kapek vody, což vyvolá prskavou reakci a odpaření zbytku rozpouštědla. Na konci odpařování je dobré s rýžovarem dělat krouživé pohyby, aby nedošlo k „připálení“ výtažku. Ke konci se také stává, že se rýžovar sám vypne kvůli vysoké teplotě a nízké hmotnosti, je proto nutné za pomalého míchání podržet spínač, dokud nezmizí poslední bubliny.

Dekarboxylace a skladování

Závěrečná fáze je velmi jednoduchá – než výtažek (výsledný produkt je těžko popsatelná „pasta“ jantarové nebo tmavé barvy, jež svou lepkavostí připomíná smůlu ze stromů) zchladne a ztuhne, přelije se do menší nádoby, která se vloží ještě na hodinu do trouby předehřáté na zhruba 130 °C. Tím se přemění zbytek kanabinoidních kyselin na aktivní kanabinoidy (tzv. dekarboxylace) a ještě se tak zvýší dostupnost hlavních léčivých látek. Navíc tímto postupem dojde k odpaření posledních zbytků rozpouštědla.

Nakonec se nádoba vyjme a počká se pár minut, než výtažek trochu zchladne, abychom se jím mohly naplnit klasické injekční stříkačky, jež lze zakoupit v lékárně nebo zdravotnických potřebách. Jedná se o ideální prostředek na dlouhodobé skladování, z nějž lze poměrně přesně dávkovat. Dávejte ale pozor: Je-li výtažek příliš horký, plastová stříkačka se zdeformuje, a když se naopak nechá moc ztuhnout, do stříkačky ho nejde dostat – v tom případě ale není nic snazšího než výtažek znovu lehce zahřát (například v horké vodní lázni).

Takto připravený konopný výtažek lze skladovat v lednici nebo ve spíži, kde by měl bez problémů vydržet i několik let. Užívat ho k léčbě je možné buď přímo ze stříkačky (zde ale zejména ze začátku hrozí neodhadnutí dávky a navození omamných stavů, proto se doporučuje začínat s kapičkami, kdy se výtažek rozředí v horké lázni v kvalitním oleji), nebo si z něj je možné připravovat nesčetně léčebných prostředků – v současnosti nejrozšířenější způsoby aplikace představují kapičky a čípky, lze z něj ale připravovat i velmi účinné masti, a to velmi podobným a jednoduchým způsobem, jakým se vyrábějí čípky.